Čestmír Suška je nepřehlédnutelnou postavou a pojmem českého sochařství. To samé platí i o jeho tvorbě, která se neustále vyvíjí a nabývá překvapivých podob. Jeho doménou se staly sochy vycházející z odložených, už nepoužívaných průmyslových nádrží a cisteren a toto zaměření ostatně bylo – vedle jiných kvalit – také důvodem, proč byl osloven k účasti v naší Odkolekci. Předpokládalo se, že se v bývalém industriálním areálu bude cítit jako na domácím hřišti, protože při likvidaci již nepotřebných pekárenských provozů se zachovala spousta předmětů a zařízení. Ty byly následně uspořádány do katalogu, který byl dán k dispozici umělcům.

Čestmír si vybral cyklonový odlučovač, který sloužil k úpravě mouky pomocí motorem usměrňovaného proudění vzduchu. Ladem ležící nádrž, jež by jinak skončila ve šrotu, ve svém studiu Bubec v pražských Řeporyjích metamorfoval do formy rozvíjejícího se květu. Těžko si můžeme představit větší protiklad mezi původním účelem a následnou proměnou v Poupě.

Stačilo přitom vlastně málo. Nejprve byly z těla nádoby vyřezány trojúhelníky a následně k ní byly přivařeny tak, že působí jako rozkvetlá květina. Reagují na tvar, podobně jako se to děje v přírodě: u ústí trychtýře jsou častější a menší a tam, kde je pravidelný válec, jsou pravidelné i trojúhelníky. Výsledek je syrový, čímž nechává připomenout někdejší funkci, ale zároveň ve své přehlednosti a odlehčenosti – která je dána tím, že nám naznačuje také vnitřní prostor objektu – působí poeticky.

Poupě bylo opatřeno podporami, takže se nedotýká přímo země, ale zdá se, že levituje: jako by vzdorovalo zemské přitažlivosti.

Když Čestmír Suška dostal otázku, jak si vysvětluje, že jsou jeho sochy veřejností přijímány vesměs vlídně, odpověděl: „Možná je to tím, že z něčeho, co mělo být vyhozeno jako nepotřebné, udělám něco, co je hezké. Druhá věc je, že sochy, ať se odvezou v podstatě kamkoliv, vyzařují něco pozitivního, i když je to jenom, jak by se dalo říct, rezavé harampádí. Obstojí v nejrůznějších prostředích, ve městech, v průmyslových areálech, ale také v přírodě.“

Autor textu: Petr Volf, kurátor