Lukáš Rais (nar. 1975) je představitel generace českých sochařů, která na uměleckou scénu vstoupila na sklonku prvního desetiletí 20. století. Od samého počátku používá jako základní materiál železo, kupříkladu staré cisterny nebo kovové stojany lamp, hlavně však nejrůznější trubky a roury. Dává jim nový smysl, určení, poslání, přičemž svoje skulptury je schopen nejenom vymýšlet a navrhovat, ale také realizovat. Díky tomu ručí za to, jaké jsou, a to, co dělá, má pod svrchovanou kontrolou.

Cesta Lukáše Raise k umění byla spletitá a odlišuje se tím od většiny autorů, kteří se poměrně brzy rozhodli, s čím spojí svou existenci. Nejprve se roky věnoval elektrotechnice. Jakmile se však rozhodl, že bude umělcem, začal se jeho život ubírat dosud nečekaným směrem.

Bylo mu třicet, když se dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru Sochařství II, kde jej vedlo hned několik významných osobností: profesor Jiří Beránka, profesor Kurt Gebauer a také Krištof Kintera. Jeho projev byl vyzrálý, autentický, propracovaný a systematický. Absolvoval v roce 2011 a měl už za sebou několik výstav.

Se sochami Lukáše Raise se lze setkat například v pražském Klementinu, na sídlištích Prosek či Barrandov, ale také v areálu zahrad Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem nebo v Galerii Golf Hostivař.

„Jde mi o to, nakolik se mi podařilo zachytit myšlenku, hlavně pocity,“ odpovídá na otázku, kdy zažívá pocit spokojenosti se svou tvorbou. „Nerad dělám sochy coby nositele poslání nebo nějakých zásadních informací. Přijde mi, že to je zbytečné. Tvar, měřítko, prostor. Čistota. Materiál. Výraz. Kompozice. Tyto věci, když se povedou, tak by socha měla stát sama za sebe, a to mi stačí. Nemusíš do toho podle mě cpát ještě nějaké sdělení. Samozřejmě to jde, ale mně to vždycky přijde navíc. Ať si v tom každý najde, kdo chce.“

Autor textu: Petr Volf, kurátor